Marlene Dietrichová - Zbožňovaná i zavrhovaná

1. října 2006 v 20:42 |  Ženy mění svět
Marlene Dietrichová - Zbožňovaná i zavrhovaná
Osudová žena s drsným hlasem a nejkrásnějšíma nohama své doby. Pro někoho bezchybná filmová diva a šansoniérka, pro jiného vlastizrádkyně a samolibá krasavice. Právě před šedesáti lety se tahle Němka vrátila z fronty, kde zpívala americkým vojákům.

Měla vlastní měřítka morálky. Byla první ženou, která se nebála nosit kalhotové kostýmy a své milostné aférky s muži i ženami nijak nezastírala. Jako správná Němka však vynikala disciplínou a pílí. Nenáviděla rasismus i Hitlera s jeho myšlenkou Velkoněmecké říše. Byla pověstná svou pohotovostí, sebeironií a vtipem. "Lidé, kteří si mě prohlížejí, mi připomínají diváky na tenise. S tím rozdílem, že jejich hlavy se nepohybují zleva doprava, ale shora dolů.
Pod slupkou zářící mondény se však skrývala nevyrovnaná žena, která se přes veškerou slávu často cítila sama. Gloriola bohyně ji paradoxně připravila o skutečnou tvář. Popularity se ale za žádnou cenu nechtěla vzdát, byla jí drogou. Její dcera Maria Riva v knize Moje matka Marlene později napsala: "Tragické na tom bylo bohužel to, že moje matka tomu nakonec sama uvěřila. Dokonale se vcítila do pózy krásného a zbožňovaného zboží. Přitom úplně ztratila svou identitu. Nakonec už nevěděla, kdo je ve skutečnosti."
Marlene ve svých denících často zmiňovala pocit prázdnoty. Přestože prý "byla posedlá tím, že každého musí milovat, ve skutečnosti nebyla schopna hlubšího citu," píše její dcera. "Já sama pro ni byla pouze jakýmsi objektem jejího života. Jako všichni ostatní... V podstatě jsem matku neměla."
Biografie, kterou o své matce Maria napsala, je vůči ní velmi nemilosrdná. Píše v ní, že Marlene byla citově nenasytná, krutá a obviňuje ji i z toho, že najala vychovatelku, která měla - s jejím souhlasem! - malou Mariu zneužívat. Prý z ní matka chtěla mít raději lesbičku, než vdanou ženu, která by nebyla k dispozici jen jí. Těžko říct, zda je to vyřizování účtů se slavnou matkou, která ji zastiňovala, nebo jsou její tvrzení pravdivá. Faktem zůstává, že Marlene byla poněkud nevyzpytatelná a rozporuplná osoba. Jak o ní řekl herec a režisér Maxmilian Schell: "U Marlene bylo možné všechno."

Děvče z dobré rodiny

Marlene o své matce nemluvila zle: "Vždy jsem si jí hluboce vážila. Byla jako generál... Její zásadou bylo neprojevovat city, náladovost považovala za nejhorší projev nevychovanosti."
Malá Lena, jak jí doma říkali, byla hubená rusovláska s průsvitnou pletí. Přišla na svět jako Maria Magdalena Dietrichová, druhá dcera policejního důstojníka Luise Ericha Otto Dietricha a matky Wilhelminy Elizabeth.
Marlen celý život nepochopitelně tajila správné datum svého narození - udávala rok 1904, ale po nalezení rodného listu vyšlo najevo, že se narodila v roce 1901. Otec zemřel, když jí bylo šest, a matka se znovu provdala za nadporučíka Eduarda von Losche. I ten ale záhy zemřel, když podlehl zraněním z první světové války. Lena byla jako dítě vzorná. Hrála na housle a klavír, chodila na balet, vzdělávala se v poezii i francouzštině. To vše se jí později hodilo. Když pak studovala výmarskou hudební konzervatoř a toužila být houslistkou, dostala opakovaně zánět šlach ruky. Housle musela odložit a vlastně z nouze se stala žačkou proslulé herecké školy Maxe Reinhardta. Tehdy si změnila jméno a nechala si říkat jen Marlene.
Její herecká kariéra se rozjížděla pomalu - v první polovině 20. let ji potkaly jen malé divadelní a filmové role. V květnu 1923 se provdala za asistenta režie Rudolfa Siebera. Ten se stal nejen jejím manželem, ale i manažerem a rádcem. V roce 1924 se jim narodila dcera Maria. Přestože oba manželé neměli o milostné avantýry nouzi, nikdy se nerozvedli. Marlene s manželem dokonce své pletky konzultovala a on míval s jejími milenci často přátelské vztahy. Jejich manželství ukončila až Rudolfova smrt v roce 1976, kterou Marlene nesla těžce. "Z jeho smrti se stále nemohu zotavit," psala v dopise ještě tři roky po té, co zemřel.

Hollywood čeká

Pro start kariéry si vybrala to nejlepší - německé kabarety. Právě zde mohla ukázat své dlouhé nohy. Tam ji uviděl americký režisér židovského původu Joseph von Sternberg. Byla to osudová chvíle. Vybral si ji do filmu Modrý anděl, jednoho z prvních německých mluvených filmů. "Věděla, že jsem v hledišti a hledám lidi pro film. Myslela, že se jí to netýká, a proto byla tak lhostejná," napsal později Sternberg. Její chladný, sotva znatelný úsměv ji později proslavil.
Lehce vulgární barová zpěvačka Loly v Modrém andělu jí v roce 1930 otevřela cestu do Hollywoodu. Odjela tam se Sternbergem na pozvání filmové společnosti Paramount, která s Marlene podepsala smlouvu. A úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Natočili společně sedm filmů a hned první, Maroko, kde si zahrála s Garym Cooperem, měl ohromný ohlas.
"Chci, abyste byla krásná a zlá, okouzlující a zkázonosná. Budete ztělesněním pustošivě osudné rozkoše a zároveň i pekla, vytrpěného za toto nadpozemské blaho," řekl jí Sternberg na začátku její kariéry. Marlene to vzala za své. Přestože jejích 165 centimetrů a pár kilo navíc zrovna neodpovídalo trendu hollywoodských krásek, stala se z ní hvězda. Výrazně zhubla a k úspěchu jí pomohly i krásné nohy, které si nechala pojistit na několik set tisíc dolarů. Natočila trháky jako Šanghajský expres, Plavovlasá Venuše nebo Žena a tatrman.
"Zatímco jiní pobíhali po jevišti, ona nehnutě seděla a kouřila, a přesto na ní mohli všichni oči nechat. Byla vždycky tak nezávislá," vzpomíná její kolegyně.

Spala jsem s muži, ale nerada

O milostných pletkách krásné herečky by se daly psát romány. Byla svérázná - milovala muže i ženy a velká teatrální gesta - v lásce i v životě. V dlouhé řadě jejích obdivovatelů a milenců stojí např. známý šansoniér Frank Sinatra, Maurice Chevalier, James Stewart, John Wayne, Yul Brynner nebo spisovatel Erich Maria Remarque, který ji zvěčnil ve svém románu Vítězný oblouk. Slavný spisovatel jí napsal na tři sta vášnivých dopisů.
Letmý románek prožila Marlene prý i s americkým prezidentem J. F. Kennedym a obdivem k ní nešetřil ani duchovní otec hororu Alfred Hitchcock nebo sir Alexander Fleming. Jednou z jejích největších lásek byl ale francouzský herec Jean Gabin. O tom, jak těžce prožívala rozchod s ním, svědčí její deníkové zápisky ve francouzštině. Mluvilo se i o lesbickém vztahu s Edith Piaf či Gretou Garbo. Vyzývavost, s jakou si ve filmu Maroko dovolila v kalhotovém kostýmu políbit ženu, doslova šokovala. Sex však nebyl tím, po čem v životě prahla. Daleko víc toužila po romantické lásce, dlouhých procházkách při západu slunce a lyrické vášni.
"Spala jsem s muži, které jsem milovala, avšak nerada. Věděla jsem, že mě muž opustí, jakmile dosáhne svého. Když mi chtěl někdo dokazovat svou mužnost, připadala jsem si spíš jako akrobatka a v nejnepohodlnějších pozicích jsem čekala, až to skončí," svěřila se už v pokročilém věku svému příteli Louisi Bozonovi.

Bohyně v uniformě

Ještě před začátkem války získala Marlene americké občanství a když se nad Německem začalo stahovat nacistické šílenství, vzala dceru a definitivně odešla za Atlantik. I samotný Hitler a Goebbels projevili přání, aby se jejich filmová hvězda vrátila. Slibovali jí doslova "triumfální vjezd Braniborskou branou", ale Marlene odmítla.
Když začala válka, zapojila se do odboje, organizovala přepravu utečenců z Německa. V roce 1943 přerušila svou hereckou kariéru, na protest proti Hitlerově zvůli oblékla americkou vojenskou uniformu a s hodností kapitána začala na západní frontě pořádat koncerty.
"Jezdili jsme v džípech od jedné jednotky ke druhé a měli čtyři představení denně. Zpívali jsme, vypravovali vtipy, hráli scénky, předváděly kouzla. Jevištěm byly obvykle dva vedle sebe postavené náklaďáky," píše Marlene ve vzpomínkách. V severní Africe, Itálii i Francii zpívala mnohdy v bezprostřední blízkosti fronty a pomáhala i v polních lazaretech. Z bitevního pole si odvezla několik omrzlin. Riskovala zajetí, neboť nacisté o jejím nekompromisním protifašistickém postoji věděli. Údajně nabídla spolupráci i FBI.
Hned po válce se rozhodla navštívit Německo a byl to hořký návrat. Její přátelé buď zemřeli ve válce nebo byli ve zbídačeném stavu a část Němců ji za americkou uniformu veřejně odsoudila. Proamerický postoj jí pravicově orientovaní Němci nemohli zapomenout ani dlouho po válce. Když se v roce 1960 opět vrátila do Berlína - někteří ji "uvítali" transparenty s nápisem "Marlene, go home!" a vyhrožovali, že v divadle, v němž má vystoupit, je bomba. Pro některé zkrátka zůstala zrádkyní, která opustila svůj národ. Marlene jim však odpověděla jasně: "Cítila jsem se za válku, kterou zavinil Hitler, spoluodpovědná a chtěla jsem přispět k jejímu ukončení."

One woman show

Začátek padesátých let nebyl pro Marlene zrovna příznivý - je zklamaná lhostejným postojem USA vůči válečným veteránům, nastává hospodářská krize a o filmový typ, jaký představovala, nikdo nemá zájem. Dostává jen pár příležitostí, například v Hitchcockově Hrůze na jevišti nebo ve Wellesově Doteku zla. Žije střídavě v Anglii a ve Francii a do Ameriky létá jen málokdy. Pořádá koncerty ve prospěch bojující Koreje.
Začíná vlastně znovu - vystupuje s novým typem programu zvaným "one woman show". K němu jí dopomohl další osudový muž, nadaný hudebník Burt Bacharach. Marlene střídá efektní kostýmy, včetně pověstného pánského fraku a cylindru, objevuje se v záři světlených efektů a zpívá drzé i smutné šansony. Má úspěch v Las Vegas, v Riu de Janieru, Moskvě, Tokiu i Paříži. Svým hlubokým hlasem se v protiválečném songu ptá Řekni, kde ty kytky jsou a lidé jí to věří. Ještě začátkem sedmdesátých let se objevila na koncertním turné v přiléhavých róbách, stále graciézně štíhlá. Postupně však začíná bojovat s blížícím se stářím speciálními korzety, příčesky a líčením. S filmem se loučí v roce 1979 rolí ve snímku Krásný gigolo. Pak už se uchyluje do ústraní a odmítá i všechny žádosti o fotografování.

Zemřít jako modla

Posledních dvanáct let života neopouštěla svůj pařížský byt. Sledovala televizi i denní tisk a probírala se starými fotografiemi. Přestala se stýkat i se svými nejbližšími přáteli. Většina z nich už ani nebyla naživu, stejně jako její manžel i matka.
"Když se mě zeptáte, co dělám, když už nejsem na scéně, odpovídám: čtu, čtu a čtu... Po čase si na samotu zvyknete, ale to neznamená, že se s ní smíříte. Je bolestné, že už nemůžete zvednout telefon a uslyšet hlas, po němž toužíte. Musím přiznat, že mě ta bolest začíná unavovat," píše v té době.
"Matka se nebála stáří, ale nechtěla zničit legendu," domnívá se její dcera Maria a vysvětluje tím i důvod, proč její matku poslední roky s okolním světem spojoval jen telefon. Také tvrdí, že ke konci života Marlene propadla alkoholu a drogám a stala se z ní popudlivá tyranka. V roce 1979 na jevišti upadla a zlomila si kyčel - podle její dcery to byl opilecký pád. Od té doby prakticky nevstávala z postele.
"Není to podivné? Nohy, které mě vynesly ke slávě, způsobily můj pád. Divné, ne?" zapsala si Marlene do deníku v srpnu 1985. Těsně před smrtí se nechala v jednom interview slyšet, že nejvíce obdivuje lidi, kteří se nepokládají za příliš důležité. Marlene se ale za důležitou považovala - velmi důkladně pěstovala mýtus o legendě, kterou se stala už zaživa. Věřila, že život je tu jen pro ni. Umírá v Paříži v devadesáti letech a zanechává po sobě jednu z největších pozůstalostí v historii showbyznysu čítající více než sto tisíc věcí v hodnotě okolo pět milionů dolarů. Vše pečlivě uspořádáno...
Její hrob v Berlíně byl prohlášen za chráněnou památku a pět let po její smrti byl po ní pojmenován jeden z berlínských parků.

Marlene Dietrichová

27.12. 1901 Berlín - + 6.5. 1992 Paříž
- Studovala výmarskou konzervatoř a hereckou školu Maxe Reinhardta

1923 - provdala se ze Rudolfa Siebera, rok nato se jí narodila dcera Maria

1930 - film Modrý anděl jí otevřel cestu do Hollywoodu (zde natočila např. snímky Maroko, X 27 nebo Šanghajský expres)

1937 - získává americké občanství,

1943 odjíždí na frontu zpívat americkým spojencům

Po válce byla za své válečné zásluhy v Paříži dekorována Řádem Čestné legie, v roce 1947 vyznamenána Řádem Svobody

V 50. a 60. letech se objevuje ve filmech Monte Carlo, Svědek obžaloby nebo Norimberský proces. Pořádá koncertní turné ve stylu one woman show.

Koncem 70. let se uchyluje do ústraní svého pařížského bytu, kde v roce 1992 umírá
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 fernando fernando | E-mail | 18. června 2007 v 4:53 | Reagovat

marlene dietrich tengo 16 años no estube en los años que eras actris pero marlene eres una mujer muy hermosa y tienes unos ojos muy bellos para mi no importa si es hombre o mujer ago el amor con quien mas me paresca atracctivo yo sedusco hombre y mujer me da igual pero soy un gran admirador tuyo soy de peru !!!

2 Kikči Kikči | Web | 18. listopadu 2009 v 15:04 | Reagovat

MArlene Dietrich - we have got project about her !! thanks for informations!

3 BenyN BenyN | E-mail | 16. ledna 2017 v 22:11 | Reagovat

I found this page on 16th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama